Proč je adopce AI v projektovém řízení hlavně o změně návyků – a proč pomalé tempo dává smysl.
Jak vypadá skutečná adopce umělé inteligence ve firmách mimo lesk sociálních sítí? Přečtěte si reportáž Veroniky Pavlíkové přímo z praxe, která vychází z práce s projektovými manažery a týmy v reálném firemním prostředí. Článek ukazuje, proč se z firem nestávají „AI-driven organizace“ díky nástrojům, ale díky promyšlené změně způsobu práce, návyků a rozhodování.
Umělá inteligence je dnes všudypřítomné téma. Stačí krátký pohled na LinkedIn a člověk snadno získá dojem, že svět projektového řízení už dávno funguje na autopilota. Denně se objevují nové nástroje, návody, „game-changery“ a osobní experimenty, které slibují zásadní zvýšení produktivity.
Konfrontace s realitou firemního prostředí je však mnohem střízlivější. Zatímco online prostor vytváří obraz rychlé a bezbolestné transformace, skutečné firmy řeší především bezpečnost dat, změnu zažitých postupů a velmi lidské obavy spojené s učením se novému způsobu práce.
Rozdíl mezi tím, co vidíme na profesních sítích, a tím, co se odehrává uvnitř organizací, je zásadní. Sociální sítě fungují jako výloha: ukazují hotové experimenty, úspěšné piloty a individuální produktivní hacky. Nezobrazují ale každodenní práci týmů, které se snaží zasadit AI do existujících procesů, pravidel a vztahů.
„LinkedIn je výloha. My se ale u klientů díváme do skladu a do výroby,“ popisuje Veronika Pavlíková, naše AI konzultantka, která domestikuje nástroje umělé inteligenci ve firmách.
Právě tento kontrast je pro mnoho projektových manažerů demotivující. Vzniká pocit, že pokud nejsou neustále vidět a nezkouší desítky nástrojů, ztrácejí tempo. Ve skutečnosti však často řeší mnohem komplexnější úkoly než jednotlivci experimentující mimo firemní kontext.
Zásadní nepochopení spočívá v zaměňování pojmů „zkoušení“ a „adopce“. Zatímco zkoušení je individuální a relativně bezrizikové, adopce znamená změnu způsobu práce celého týmu.
V projektovém řízení to může znamenat například:
Užitečnou metaforou je rozdíl mezi vlastnictvím Ferrari a jeho každodenním používáním. Mít nástroj k dispozici ještě neznamená, že se stal přirozenou součástí pracovního dne.
Mnoho manažerů dnes zažívá úzkost z pocitu, že nejsou „dost rychlí“. Absence pravidelného sdílení AI experimentů na sociálních sítích je mylně vnímána jako důkaz zaostávání.
Nejistota, pomalý postup a chyby nejsou selháním, ale přirozenou součástí transformace. Na rozdíl od mediálního obrazu je firemní adopce AI proces, který vyžaduje čas, opakování a ochotu učit se z neúspěchů.
Zkušenosti z workshopů ukazují, že největší překážky nejsou technologické. Firmy se potýkají především s lidskými faktory: strachem ze ztráty kontroly, obavou z „hloupých“ otázek nebo odporem ke změně procesů, které dlouhá léta fungovaly.
Překvapivým zjištěním je, že věk nehraje zásadní roli. Rozhodující je spíše dostupný čas a mentální kapacita. AI vyžaduje nový způsob práce s kontextem a informacemi, který se nedá osvojit mezi dvěma schůzkami.
Proč adopce AI není projekt
Firmy mají přirozenou tendenci přistupovat k AI jako k dalšímu IT projektu s jasným koncem. Tento přístup však naráží na své limity. Projekt má definovaný scope, termín a KPI. Adopce AI je naopak průběžná změna návyků, procesů a pracovních rolí.
Protože úspěšná adopce vyžaduje především:
Rychlost, s jakou se AI vyvíjí, je reálná. Tlak, který vytváří, však často vzniká spíše mediálním obrazem než skutečnými potřebami organizací. Skutečná hodnota AI v projektovém řízení nevzniká v rychlých experimentech, ale v tiché, systematické změně každodenní práce týmů.
Nejde o to vyzkoušet co nejvíce nástrojů. Jde o to zlepšit práci co nejvíce lidem. A to je proces, který si žádá klid, trpělivost a vytrvalost.
